Opuštěný hangár v zapomenutém koutě areálu depa. Kdesi na samém okraji města, kam se nechodí a už vůbec ne po
setmění. Řádně podělaný od holubů, s obnaženými drátěnými žebry po stranách sloupů, které kdysi pokrývala bílá
mazlavá kůže zdiva, časem rozdrolená na prach a rozfoukaná po okolí. Posetý mapami od rzi, která bezbolestným způsobem metastázuje hluboko do nitra zvlněného plechu. Hilton pro potkany. Marriott pro pavouky. Skulinový fun park
pro vítr. Těžkopádná vrata se líně otevírají jako tlama ospalého zívajícího obra. Skřípot se prodírá černomléčným listopadovým koktejlem, jehož hlavní ingredience jsou: půl dne tmy, čtvrt dne mlhy, zbytek dolij deštěm. Až když to v
koutcích začne cukat a praskat, je tlama otevřena docela. Pak nastane dlouhé zmučené ticho. A když To konečně otevře
své oko a rozsvítí To bledou oranžovou zornici, ozve se po chvíli táhlý unavený skřípot znovu. Kyklop povstal. Pazvuk se
tentokrát rodí pod ocelovými koly zahryznutými do provizorních kolejí. Stará tramvaj se dává do pohybu a opouští úkryt,
aby v tento večer vyjela skrze bránu do světa. Na udržované, dokonale rovné, stříbřité koleje, kam doteď mohla jen Eliška
Rejčka či Nataša Gollová. Dvouoké či dokonce šestioké šaliny honosných jmen, které neskřípou. Tramvajové Cannes je na
dosah. Její sběrač vytrvale dráždí trolejové vedení k jiskrné extázi. Výhybky ohromeně uhýbají. Lampy nadšeně rozhazují
své světlo směrem k ní. Odhodlaná, hrne před sebou nánosy tlejícího listí a řízena nikým, míří k zastávkám beze jména.
Naplněná touhami po tom, co nelze mít. Sny, které nelze uskutečnit. Strachy z proher. Strachy z výher. Láskami, které
nemají limity i láskami, které jsou na nich založeny. Zkrocenými Rebelkami. Nájemnicemi, které neplatí činži, ale zůstávají
natrvalo. Honosnými domy, ve kterých straší. Nevidomými Hvězdáři a naivními Hvězdičkami. Světlonoškami se světem u
nohou. Nastřelenými Nespavci, kteří věří na lásku. Se sedadly obstříknutými vínem i krví postřelených srn. I my v ní. I vy
v ní. Ve společnosti všech těch duchů.